Mluv se mnou

20. července 2017 v 10:00 | vzteklamatka
Můj drahý...
Mluv se mnou, prosím...nejsem jasnovidka a ani nemám křišťálovou kouli...nevím, co se ti děje v hlavě...časo nevím, na co se mám zeptat...často mám tolik otázek...moc otázek...bez odpovědí...moc otázek, u kterých tuším, že by odpověď nebyla zrovna příjemná...přesto ty odpovědi chci znát...chci pochopit, proč jsi takový, jaký jsi...
Ptej se, prosím...na co chceš...odpovím ti...na něco hned...na něco až za chvíli...ale chci být k tobě upřímná...chci, abys věděl...abys pochopil...proč jsem taková, jaká jsem...
Věř mi, prosím...a máš-li pochybnost...zeptej se mě...nejsi jasnovidec ani nemáš křišťálovou kouli...
Naslouchej mi, prosím...slibuji, že já budu naslouchat tobě...když promluvíš...
Můj drahý...
Mluv se mnou...a já budu mluvit s tebou...povíme si o svých obavách...uklidníme jeden druhého...že to není tak zlý...že to není, tak jak to vypadá...že to zvládneme...
Poslouchal jsi mne, když jsem ti říkala o svých radostech? Budeš mne poslouchat, až ti budu vyprávět o svých obavách? Pochopíš, že ti nevyčítám, ale snažím se ti ukázat, co se ve mně děje? Já vím, že máš i zlé zkušenosti...vždyť já také! Ale ty nebyly se mnou, tak mě do nich neoblékej...
Prosím, řekni mi, čeho se bojíš...já ti povím, jestli musíš...strach nejvíce roste ve tmě a poznání je jako svíce...prosím nenech mě sedět ve tmě, s pochybnostmi...ve tmě nevím, čemu mám věřit...potřebuju věřit tobě...potřebuji, abys věřil ty mě...a proto spolu musíme mluvit...rozehnat pochybnosti proč to či ono...když se mě nezeptáš, nemůžeš to vědět...když mi neodpovíš, nemůžu to vědět...
Můj drahý...
Mluv se mnou...
 

Stigmata vztahů minulých

20. července 2017 v 9:33 | vzteklamatka
Zná to asi každý, z minulosti si toho s sebou táhneme víc, než by nám bylo milé. Různé menší či větší křivdy vykonané na našich duších i srdcích...říká se, že i špatná zkušenost je zkušenost...jistě, ale každá zkušenost nás v budoucnu ovlivní při rozhodování...a hlavně v těch emocionálních záležitostech...a špatná zkušenost nás často ovlivňuje špatně...
Život je plný kdyby...kdyby mě měl rád, tak...kdyby se tohle nestalo, tak...kdybych udělala tamto jinak, tak....neustálé polemizování a přemílání věcí, které už nemůžeme změnit...které nás nakonec dotlačí ke změnám teď...ale pochybnosti zůstanou...co by kdyby...
Vážně bych byla strašně ráda, kdybych (už zase...) uměla ze vzpomínek a zkušeností oddělit emoce s nimi spojené a dívat se na ně střízlivě, jako na informaci a nenechat se ovlivňovat jejich pozitivním či negativním nábojem...ale to neumím...a proto se zmítám mezi břehy své mysli jako list na divoké řece...hezké vzpomínky jsou nějak hezčí, ty ošklivé zastírají to hezké teď...
Neustálá podezřívavost - co když...co když mě nemá tak rád, jak tvrdil...kdyby mě měl tak rád, tak přece neudělá tohle...nebo naopak by přece dělal tohle...co když už mě nemá rád jako předtím, protože už to není jako předtím...co když mi lhal...
Kde je ta rozumná míra důvěry a opatrnosti? Bez vkladu není výnosu, ale všichni tak nějak očekáváme vysoké výnosy...někteří za minimální vklady, někteří zase proinvestují příliš...
Chceme vědět všechno, ale neumíme se ptát...nebo máme strach se ptát...necháme to radši vyhnít...a místo jedné případně špatné zkušenosti s odmítnutím, která by se hojila nejspíš rychle a s menšími následky, si způsobujeme vleklá bolestivá traumata, která se nemusí zahojit nikdy...
Na druhou stranu máme sklony se po takovém traumatu chovat přehnaně opatrně a pro jistotu v zájmu vlastní ochrany odřezávat domněle zkažené kousky dřív, než...než co...
Spoustu věcí by se vyřešilo nejspíš jen tím, kdyby spolu lidé mluvili...jenže mluvit o tom, co máme v nitru, znamená to nitro odhalit...a toho se děsíme...příliš často je toho zneužíváno...je to odhalování vlastní slabosti...a slabí jsou sežráni...
A proto radši ochladneme...vždyť je to jedno...vždycky to dopadne stejně...nevěříme sobě...když nevěříme sobě, jak můžeme věřit jiným? Když nevěříme jiným, jak oni mohou věřit nám...začarovaný kruh...opakujeme stále ty stejné chyby, jsme jak poníci na pouti, neznáme nic než s hlavou skloněnou chodit dokola...a čekáme na zázrak...ale bojíme se vystoupit z řady...ale ono se není čemu divit...každý zná případ, kdy to někdo risknul a dopadlo to blbě...mnoho si to jednou vyzkoušelo...aby to dopadlo blbě...
Ale pořád věříme na lásku...

Některé věci by se odkládat neměly...

31. října 2016 v 11:59 | vzteklamatka
Tak se stalo, že jsem si koupila ovce, ale netušila jsem, jak ještě víc zpitomí ti pitomci...ze zmije se stala ukňučená kňůča a čuba většinu času vypadá jak lvice na lovu...do doby než se na ni ovce podívá, to pak letí blátem až se jí za patama práší...z čehož maj ovce samozřejmě velkou švandu a náležitě toho využívaj...
Ráno jsem je šla zkontrolovat, podpořit zafixování žlutého kyblíku jako zdroje pochutin (a tedy pro mne možnost odchytu) a pokusit se znovu chytit Connie a nasadit jí obojek...to nevyšlo, je chytrá...mrcha...vážně netuším, kde se vzalo to úsloví tupá ovce...já teda žádnou takovou ještě nepotkala...to krávy...
tak jsem odložila nasazení obojku, u kuřat jsem odložila kydání, neb se mi pořád chtělo spát...protože jsem si pospala, odložila jsem mytí nádobí, kvůli odloženému nádobí a očekávání kurýra jsem odložila jiný věci...po příjezdu kurýra a dovezení věcí pro malého jsem kvůli hraní odložila již odložené věci...a pak zafungovaly Murphyho zákony a sesypalo se to naráz a já začala makat jak fretka, otáčet se jako korouhvička a tak podobně...
Už jsem se zmínila, že jsem si zaregistrovala hospodářství, objednala ušní známky, vyplnila x lejster (to byla ta snazší část) a do toho sháněla chovatele ovcí z vedlejší vsi, který měl mít kleště na ty známky? No tak už jsem měla dojem, že je jak paní Colombová, všichni o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl...
Večer se zadařilo na tvrdou housku nalákat ovci, zakleknout ji a narvat jí ten pitomej obojek...naštěstí se mi podařilo ho povolit na správnou délku, nedokážu si totiž představit to rodeo, jak po sadu cválá nasratá ovce a já hopsaje na jejích zádech povoluju obojek o kousek víc...a podařilo se mi odchytit toho chlápka, takže i ty kleště mám domluvený, super! Úspěch na všech frontách...
Doma jsem ještě nějakou chvíli větrala psy a juniora na dvoře, uklidila ještě pár věcí a začala je nahánět zpět do baráku, neb mi už byla zima a taky začínala telka...
A tehdy mi došlo, že jsou věci, který by se odkládat neměly...Když vám při vyřvávání juniorova jména za současné snahy udržet psy uvnitř vletí do krku moucha a rozkašlete se tak, že tubera hadr, neměli byste mít odloženou návštěvu záchoda...zvláště když to ještě není tak dávno, co jste procpávaly meloun dírkou na citron...jinak vám spoustu odloženého proteče prádlem až do bot...
 


Když se daří, tak dvojnásob...

31. října 2016 v 11:57 | vzteklamatka
Aneb mateřská demence na vzestupu podpořená nikotinovým absťákem...
Za dnešní zářez si plně můžu sama...to abych si připomněla, že normální člověk má normální domácnost a já mám to co mám...
Ráno jsem urvala pět minut na záchodě s fejsbůkem a cigárem...posledním cigárem...krásný relax...škoda, že tak krátký...
Zbytek dne jsem furt něco sbírala, něco vyhazovala, něco či někoho myla, vyčesávala, rvala kartáč z něčí držky, a tak podobně...prostě normální den v nenormální domácnosti...
odpolko Satan junior padl za vlast a já s ním...
Po vzbuzení na mě došel absťák, benzinka za rohem, telka začíná za půl hoďky, to stihnu s přehledem i s pětiminutovkou na porcelánu...
První zádrhel nastal v nástupu do auta...tedy nástup jako takový junior kvitoval s nadšením...do doby než jsem mu oznámila, že bez pleny do auta nemůže...záchvat grand mal na sebe nenechal dlouho čekat...je až s podivem, že na mě v poslední době žádný sousedi neposlali sociálku...
Junior přemožen, usazen, spoután, psi zahnáni, barák zamčen...barák odemčen, klíče od auta nalezeny, psi zahnáni, barák zamčen....barák odemčen, kabelka sebrána, čuba zahnána, zmij dovlečen, barák zamčen...
Cesta na benzinu a zpět proběhla v pohodě, zapadající slunce však odhalilo, že přední sklo je podivně mléčné barvy a zkouška ostřikovačů odhalila, že zevnitř...neva, doma to umeju...
Po dosažení brány junior zjistil, že výlet nebyl zas až takový výlet a spustil požární poplach a začal sebou házet v sedačce tak, že hrozilo utržení pásu...
Zapíchla jsem auto u baráku, vypustila morovou ránu ze sedačky, vypustila psy z baráku, vzala jsem si utěrky a čistič a za mohutné asistence juniora šmudlám to čelní sklo...šmudlám a šmudlám až došmudlám...a při rovnání zpětného zrcátka zírám na otevřený vrata...
A do...psi tamtéž...satan polapen, řvoucí opět spoután do sedačky a já s odpichem, který by mi záviděl leckterý rallye závodník (zvlášť s tou šunkou, co jí na technický stále říkají osobní automobil), vyrazila do západu slunce hledat ty dva idioty v kožichu...čuba je již vycvičená, že když slyší motor mé pojízdné klempírny, okamžitě se otáčí po směru a snaží se mě dohnat...tu mám naloženou hned u kostela...akorát černá zmije asi nezná pojem smečka a čuby se vůbec nedržel a vydal se hledat vlastní dobrodružství...naštěstí mě při odchytu čuby viděly nějaké dvě ženy a práskly kterým směrem mám jet...byl odchycen u obecního úřadu...ovšem ještěže je takovej debil...samozřejmě, že se tam v tu dobu musela vyskytnout žena venčící zřejmě luisianu (bylo to merlovatý, krátkosrstý s modrejma očima, víc nevim)...nejspíš čubu podle reakce černé zmije...protože z letu vstříc plynule přešel do radostného kvičení a žížalení na zádech...nevím kdo byl překvapený víc, zda ona čuba nebo její majitelka...to už jsem smykem brzdila u krajnice, hodila blikačky a vylítla z auta řvouc "Rokynééé!"...zmek věda, že je v průseru, vysekl přivolání na 150% a zaplul do auta a tvářil se jako kobliha...s marmeládou...
Paní jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku, odpověděla, že se nic nestalo a já odjela zpátky domů...
A víte, co nakonec nejvíc překvapilo mne? Že jsem to stihla i s pětiminutovkou...

Travička zelená to je moje potěšení…

18. května 2016 v 19:42 | vzteklamatka
Mít opravdu velký pozemek má výhody i nevýhody…výhodou je to, že se na něj leccos vejde, že 20 nebo 30 slepic není až takovej rozdíl (dá se dost dobře mlžit před manželem, co všechno jsem si koupila…dokud teda večer nešel a nespočítal si je na hřadu…), že chov zvířat je tak nějak samozřejmost (když se to dá v zimě sežrat…).
Nevýhodou je, že kdo se o to jako kurde má starat? Víte co to je 1900m2 trávy? To je půlka standardního fotbalového hřiště! Půlka je sad, kde sekáme bubnovkou tak třikrát do roka…zbytek je dvůr, kterej je okolo baráku a tedy by měl k něčemu vypadat…u nás většinou k pláči…jak by řekla babička - vypadá to tu jak u cikánů…roztahaný psí hračky, roztahaný kosterní pozůstatky různých psích večeří, všude, ale opravdu všude slepičince (hlavně na záhrobci…na beton se zřejmě se.e nejlíp…), roztahaný různý bordely jako ožvýkané petflašky, záhadné kusy igelitů různé kvality (tohle nechápu, vždycky je sesbírám do posledního kousíčku a za dva dny se tam válí stejné množství, ale úplně jiný kusy!), ukradené a vynešené kelímky od jogurtů, opelichané peří, zbytky slaměných věnečků (děkuji milé děti ze školky, psi se dobře bavili…) apod…no a taky moje vytahaný věci, jako různý chovatelský vybavení, kýble, lopaty, hrábě a tak…
Ty různý bordely sbírám pokaždé, když je vidím a zhruba jednou do měsíce mě chytne chuť celý dvůr pohrabat…začnu u vrat a končím u stodoly…než se dohrabu ke stodole, u vrat je to uplně stejně podělaný, jako kdybych tam vůbec hráběma nešáhla…o tom, že jakmile slepice zjistí, že se nikde neválí dost peříček, vytáhnou odkudsi z pod křídel železnou zásobu a rozhodí okolo, ani nemluvě…
S jarem přichází další zábava - sekání trávníku…tedy u nás kusů travních drnů mezi kterými prosvítá holá zem, je to tak pade na pade…něco jsou vypálený fleky od čůránek a něco vyhrabaný od slepic, jo a taky kolo od bazénu…vypadá moc dekorativně a při větru se z něj poeticky vznáší hrstě prachu…a popeliště…čtverec 2x2m s jámami hlubokými až 50cm vroubenými trsy takový divný kytky, co nejde ani useknout ani vytrhnout…
Dneska jsem kritickým okem zhodnotila, že trsy trávy jsou již dost vysoký, aby se dalo mluvit o tom, že se sekání už nevyhneme a po ověření si, že muže to netrápí a je mu to vcelku jedno a vstávat kvůli tomu nebude, jsem do sekání pustila sama…elektrickou sekačkou…takovou tou mrňavou s košíčkem, že by se tam Karkulce ani bábovka nevešla…v naději, že muž vida mě, jak se dřu, povstane a vykoná sám…jo houby…kolem poledne, když jsem tou kapesní verzí zastřihovače vousů dosekala od vrat zhruba do půlky, jsem při vstupu do domu dostala otázku - pojedeme na nákup? Jo a nevadí, že večer pojedu kamsi do zadele abych tam s kýmsi vyžbrunil škopek piva? Otevřela jsem pusu, nadechla se, v duchu si řekla, že tohle nemám za potřebí, pusu zase zavřela a při odchodu do koupelny houkla - no jo, proč ne…s tim, že jsem stejně chtěla koupit cibuli (kterou jsem kupovala už týden), vložky a barvu na vlasy…
Po návratu z nákupu "chtěli jsme jen pár věcí a vezeme zásoby pro případ, že by nastala jaderná zima" se milý mužíček sebral a odjel a já že teda dosekám…jako v každé normální rodině i my máme na takovou plochu trávy traktůrek…sice jako ženská bych na něj neměla ani sáhnout a nikdo mi nikdy neukázal, jak funguje, což ale nésu blbá né a sama bych na to přišla a i kdyby ne, tam máme ještě velkou motorovou sekačku s pojezdem, že…ovšem protože normální rodina nejsme, není tu ani kapka benzínu…muž s autem v perdeli a nejbližší benzinka 5km a ještě po státovce, kde jezděj kamiony…tož jsem dosekala tím dámským depilátorem až za stodolu, kam mi prodlužovačka xxxxxl stačila…k mé radosti jsem si ji ani jednou nepřejela, a proto je v celku, k mé nelibosti nedošlo na mé prosby k nebesům a všechny psí e-e zůstaly hezky na trávě a díky posekání i parádně viditelné...k mému zděšení jsem si urazila roh baráku...a to ještě nevíte, že v kompostě sedí kačena a tudíž jsem tu trávu musela sypat ke stodole a až to uvidí můj otec, tak ho trefí…nicméně jsem si aspoň mohla posekat co jsem chtěla a proto jsem si z čistě estetických důvodů nechala pár krásně modře rozkvetlých trsů "bouřky"…co na tom, že jsou uprostřed trávníku…
Po uklizení sekačky a smotání tý ku… dlouhý a těžký prodlužky, vypití hektolitru vystydlýho čaje a usednutí konečně na wc, mi došlo, že nemám ani vložky ani barvu…a teď nevím, co mě "mrzí" víc…to, že zřejmě jdu vytáhnout pleny po synovi, nebo to, že zítra mám sraz z gymplu deset let po maturitě a uviděj mou pravou sešlou barvu vlasů (kterou mimochodem zřejmě neviděli nikdy, mám ten dojem)…

Ale dvůr teď vypadá hezky, to jo...

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…

18. května 2016 v 19:41 | vzteklamatka
S jarem přišly slunečné teplé dny a ty se nejlépe tráví na dvoře…hezky na čerstvém vzduchu plném kravského hnoje a řepkového smradu…čím tepleji, tím silnější zážitek…stýská se mi po létě v pražském mhd…fakt, nekecám…
U nás to probíhá následovně - převléct juniora do zahradního oblečení (namazat daylongem za hlasitých a následně kluzkých protestů, sundat plenu a natáhnout nějaké ožužlané seprané triko), vykopnout psy a juniora ze dveří, vzít žlutý kbelík se zrním, vykopnout ze dveří chumel slepic, co se dožadují nějakého toho zobu, zašlápnout kachnu, shodit slepici z hlavy a švihem přemístit zrní z kbelíku na zem…přesvědčit pár blbek v peří, že v kýbli už to není…začít panicky řvát "Norááááá, Noráááá, ke mněěěě!" a u toho honit zmije a vyrvat mu vejce z držky, pochválit čubu, že se dostavila a zmiji dát pohlavek…začít hledat dítě (celkem spolehlivě funguje "Šušu? Chceš šušu?" akorát se to blbě křičí nahlas), zopakovat přivolávání čuby a mrsknout ji na úvaz, vyrvat zmijovi další vejce a zbytek sebrat…za halasného vítání sluníčka vyrvat ptákovu klec ven a zjistit, že nějakej mrňavej s ďolíčkama zase sebral kolíčky na připevnění lajntuchu na kleci, najít jiný kolíčky a nechat se zevnitř klovnout, nacpat králíkovou do přepravky a odnést ji do ohrádky…seřvat zmije, aby ji nehonil dokola…sice králíková to má spíš jako legraci, ale u něj to je nežádoucí chování…hledat juniora, kde zase dopr je…najít ho v kachní vaně s pérem v p… s pérem mezi půlkami a totálně mokrým trikem…nevadí, uschne…vyhodit slepice z chodby a zamést podělanou podlahu…konečně si dojít od rána na záchod…
Pak teda celý den se placatíme venku, dojdeme si k rybníku nebo k řece, možná něco stihnu udělat nebo stihnu zabránit, aby něco udělali oni…večer zase probíhá nahánění všeho tam, kam to patří, ještě že ta drůbež je v tomto disciplinovaná a chodí spát sama a dobrovolně…kromě kačen…
A taky se sluníčkem přichází každoroční týden panthenolu…bo naše čuba je expertka na spálenou panimandu, víme? Ona se prostě musí vyvalit na slunku pupkem hore i když tam má kůži bělejší než mouku…a pak skučí a tváří se jak boží umučení a rejpe do mě, abych s tim jako něco udělala…myslím, že letos opět nezklame…
Tak zase budu v lékárně tvrdit, že jsme velká rodina a jedeme k moři…

Tak hezký večer a slunce v duši…

Augiášův chlív a sysifovská práce

18. května 2016 v 19:40 | vzteklamatka
Řeč je o naší chodbě, která je hlavním sídlem těch dvou prasat v psích kožiších. Zrovna dneska jsem tam strávila hodinu a půl na kolenou, než jsem odrhla stěny, dveře, futra, botník a podlahu do stavu, který by sedal považovat za čistý…z dálky…asi tak z vedlejšího okresu…
U vstupních dveří jsem se špínou odírala i nátěr…jsem si mohla ušetřit houbičku a cif a vzít to rovnou zednickou špachtlí…výsledek stejný, práce menší…kdo a kdy je bude znovu natírat, se neví…tedy kdo je celkem jasné…já…kdy…hmm…nechte mě chvíli přemýšlet…třetí úterý v dubnu za dvacet let…
U dveří do zadního pokoje jsem seškrábala vrstvu mastnoty a bahna… ale jinak jim nic moc nebylo, zato dveře do obýváku stojí za to…při jedné bouřce je čuba ohlodala, že by se za to bobr nestyděl…táta je pak flexou obrousil, aby z nich aspoň netrčely třísky…místy je přes dřevo vidět…teď by se daly prodat jako supermoderní dizajnový kousek, takový ten u kterého člověk neví, zda to byl umělcův záměr nebo mu prostě ujela ruka…nebo něco bral…
Za to, že jsem vybrala botník s nožičkama a je pod ním tedy fuka, se budu fackovat do doby, než ušetřím nebo splaším nový…jé, co já z pod něj vytáhla…hotové archeologické naleziště…o tom, že u toho člověk líže podlahu, aby se pod něj vůbec dostal, ani nemluvě…skleněná dvířka mají výhodu jen v tom, že jsou plně omyvatelná…a taky na nich lze zjistit, co měli psi minulý týden k večeři…
Podlahu jsem brala na dvakrát a ještě v kleku rejžákem…vyblitý kousky vaječných skořápek jdou tak maximálně otesat…sbíječku nevlastním bohužel…
Ale když si uvědomím, že nejpozději v úterý ta chodba bude vypadat uplně stejně jako předtím, zvažuju, zda se na to nevykašlat, podestlat tam slámou a prohlašovat, že Ježíš se taky narodil v chlívě na slámě, tož když to bylo dobré pro něj, tak proč ne pro nás…

Navíc nade dveřmi visí obrázek s nápisem "Bůh nám pomáhej" tak si počkám, až mi přijde pomoct…

Taková normální vycházka

5. května 2016 v 23:19 | vzteklamatka
Dva psi = 100% kretének
Je až s podivem, jak dokonale se moji psí pablbové doplňují…dát je na misky vah, ani se nepohnou…ty váhy…možná…pokud by zůstaly vcelku…
V čem je čuba dobrá, selhává zmijoun a naopak…čuba je doma zlatá, spinká kde má, můžeme nechat ležet jídlo klidně na zemi a nechá ho být, prostě miláček…zmijoun nevydrží chvíli v klidu, všechno sežere, do postele vleze i se zablácenýma nohama a vůbec mu to nevadí a ještě tam hrabe (už má na svědomí povlak na polštář a dvě prostěradla…při pokusu naučit ho šít se pokusil sežrat jehlu i s nití…), nic ho nebaví, furt kňourá, že chce někam kde právě není a když je jinde, tak chce zpátky a pořád dokola…
Venku se situace otočí přesně naopak…čuba zdrhá…jakkoliv, kdykoliv…na vodítku skvěle imituje tažného vola a trpí na náhlé případy hluchoty, kdy nereaguje…uši přilípne k palici a zavřeno, přijďte zítra…ale nežere slepice…drobný plus…Zmij slepice žere…od stadia vajec až po dospělé kusy…ale lepší se to…ne tedy ze zmijovy strany, kohoutovi se to přestalo líbit a občas mu dá na držku…ale na vodítku je to zlatíčko, což mě fakt překvapuje vzhledem k tomu, koho měl od začátku za příklad, chodit s ním na procházku je relax…když si člověk odmyslí, že čuba nechaná doma zmírá žalem a náležitě to oznamuje celému okolí…
Ale dnes jsem zjistila, že jejich vlastnosti jsou kompatibilní a vzájemně zaměnitelné…to se tak muž vrátil z neplánované noční a hodlal spát…což odmítal pochopit 20 měsíční junior a stále se pokoušel stát se mlžnou sirénou, případně použít otce svého jako skákací hrad…prvním varováním, že můj záměr vytáhnout zvěř a zběř z baráku nebude žádná nuda, mi mělo být již to, že junior neprotestoval při zapojení tlačného povozu (kočár přitom bojkotuje již od dob co začal chodit)…holt každá dobrá věc musí být vykoupena potem a slzami…počáteční tanečky "proč se cpeš do obojku, který není tvůj" a "proč se cpeš do obojku, když už jeden máš" máme již perfektně natrénované, takže můžeme rychle přejít na "šik vyráží do boje"…bohužel u něj se nám pletou kroky a občas ho proložíme částí "nelez mi pod nohy pitomče" případně "dívej jak si o mě rozbije hubu"…u vrátek nastává prekérní situace "kdo půjde první" a procpat dva psy, sebe a kočár metrovou mezerou jde v paralelním vesmíru a ne tady (fyzikální zákony jsou svině)…buď mě přejede náklaďák, když jde první kočár, nebo nestihnu kočár vzít do vleku, když obdržím raketový pohon…
Tož kavalerie úspěšně vyrazila na výpravu, za vodou, za vodičkou studenou (hubičku taky nedostanu ani jedinou…). Výhoda tažného zařízení značky Nora je ta, že kočár jede sám…nevýhoda, že občas do pankejtu, do pole, křížem krážem…tudíž já jsem závaží a kormidlo v jednom…čuba nevidí, neslyší (ale toho zajíce vidí i za lánem řepky…), táhne…táhne kočár, mě i zmiji…aspoň cesta rycheji utíká…
Poté co dojdeme až k soutoku Cidliny a mlýnského náhonu, zaparkuju kočár, navlíknu smyčku z vodítka na kotník a vyprošťuji dítě…na hubu neletím jen díky perifernímu vidění a pohotové reakci "sespos.alané?!"…po sestupu k vodě odepínám čubu, neb ta najednou funguje na první dobrou (voda zřejmě obnovuje neurální konexe) a na povel "jdi se koupat" poslušně běží do vody…novinka dnešního dne je ta, že zmij skáče také…jakožecože? Ten co se tvářil, že i na pití je voda dost pofiderní, tam najednou skáče po hlavě? Stačila jsem zapíchnout paty do hlíny a zastavit dřív, než jsem po hlavě skočila jako druhá…to, co jsem udělala následovně si příště odpustim…jsem totiž, blbka, zmije odepla a poslala k vodě…což o to, tam poslušně šel…ovšem při návratu opilý pocitem nabyté svobody převzal obvyklou vlastnost čuby a utrpěl záchvat hluchoty…díkybohu za kovový houpací mostek, po kterém se sám bál…nyní někteří správně podotknou, že inteligent by si vzal stopku…ale já jakožto inteligent přece "správně" předpokládala, že ji nepotřebuji, neb čuba u vody poslouchá a on do ní nepůjde…junior byl překvapivě hodný a situaci neztěžoval…po návratu ke kočáru se opakovala situace při vyloďování a vyrazili jsme dále…po pár udivených pohledech vesničanů (to neviděli ženskou s kočárem a psama?) jsem dle stínu na silnici zjistila, že junior v kočáře zhasnul a to na "mrtvolu na koni" (opřít se dozadu je moc mainstream) a visí přes madlo půlkou těla ven a z pusy se mu táhne škaňa jak lodní lano…omlouvá mě jen to, že přes boudičku to nebylo vidět, fakt…tak jsem ho zastrčila dovnitř, utřela si ruku až k lokti, seřvala čubu za to, že se mi snaží urvat druhou ruku v rameni a mohlo se jet dál…u rybníka jsem si řekla, že vezmu psy ještě jednou do vody, na přepadu je mělko a povlovný svah a čuba to tam miluje…vzhledem k tomu, že psy mám na metrové rozdvojce a na té mám jako ucho metrové vodítko, pustila jsem čubu a lanoví popřerozepínala na jeden dlouhý provaz na kterém jsem nechala zmije…přes přepad teda tekla voda, ale jen trošku, tak jsem si řekla, že to boty zvládnou, no stress…jo, to bych nesměla mít nápad hodit čubě do vody nějaký rostlinný zbytek, co plul kolem…čuba skočila, zmij skočil a já skončila po kolena ve vodě…

Stopovací vodítko - 200kč, náhradní obuv - 600kč, pohledy sousedů, když kolem nich pročvachtáte - k nezaplacení…

Vanitas vanitatum aneb marnost nad marnost

2. března 2016 v 16:30 | vzteklamatka
O čem je řeč? Přece o úklidu v domácnosti s malým dítětem a dvěma psy…máte doma uklizeno? Tak se zřejmě kopete nudou do zadku nebo máte obsesivního spolubydlícího…u nás je setrvalý stav Nagasaki v pětačtyřicátým…
Nepište mi, jak vám to doma funguje jinak a že to skvěle zvládáte…to mě akorát naprdnete a budu na vás zlá…vážně…smrtelně vážně…
Mám pocit, že nedělám nic jiného, než že házím hračky do bedny, rvu hračky z psích držek, rvu dítěti z rukou věci, co nejsou hračky, vybírám těstoviny z uhlí…sypu těstoviny i s uhlím do kamen (bobek na to, fakt…nemám cvičený holuby jak Šafránková…). Jen co vyčistím jeden kvartál od min a přesunu se na druhý, partyzáni nelení a znovu obsadí kótu 451…neexistence demilitarizované zóny mě přivádí do stavu lehkého šílenství (o zbytek se postarají jiné výmysly téhle party hic)…a to nemluvím o chuťovkách jako zablácený pes v peřinách, podělané dítě a nepřítomnost pleny, zmije sežravší něco nepoživatelného a teď mu natahuje…na koberci…po vystrkání aspoň na lino natahuje mě…všichni se radujou, jak mě to pumpuje při úklidu…kromě mě…
Ani na záchodě není bezpečno…sice tam nehrozí bezprostřední útok, ale zase zkuste si odejít a celou dobu tam přemýšlet, co znamenají zvuky linoucí se z pokoje…většinou nic dobrýho…
Časem se každá matka a každý majitel psoblba naučí rozeznávat tisíce unikátních zvuků a podle toho se ve vteřině rozhodnout, zda má smysl vstávat od rozdělané práce či nikoliv…otevření skřínky pod linkou a šplouchavý zvuk netřeba řešit…dítě vylilo sirup nebo olej a to bude samočinně uklizeno dřív než přijdu…pád dřevěného předmětu a následné zvuky štípání znamenají, že od této chvíle zřejmě mícháte v hrncích nožem…ale co, moje prababi to dělala celý život…tříštivé zvuky jsou kapitola sama pro sebe…zde je prostor se rozhodnout zda vám jde víc o dítě/zvíře nebo o tu věc…tu věc už nezachráníte…a pokud se zločinec nepořezal při první akci, tak se většinou už nepořeže…oni nejsou tak blbí jak vypadají…naopak neuvážená akce na záchranu pachatele má za následek akorát to, že máte znečištěné prádlo a střep v noze (vlastní zkušenost…ale já jsem učenlivá, už se mi to nestane…).

Prostě to chce klid a toaleťák v ruce…

Jak nakrmit dítě a nezbláznit se…

2. března 2016 v 16:29 | vzteklamatka
Požehnaný plod života mého je již ve věku, kdy jiné děti celkem obstojně mohou jíst některé potraviny samy…u nás nemožné…ani ne tak kvuli motorice syna, jako kvuli tomu, že zájemců o jeho jídlo je víc a jsou větší, průbojnější a drzejší než on…a proto stále krmím syna já lžičkou a uplně vzadu na posteli…radši umatlaný cejchy než vzteklý hladový dítě…ale zhusta mi to komplikuje on sám tím, že má nutkavou potřebu kalorie vyběhat již v průběhu jejich přijímání…zde podobnost čistě zděděná po mém tatínkovi, jehož honila babička (moje prababička) kolem hnojníku se lžíci krupicové kaše…nutno podotknout, že z mého táty vyrostl velký a silný chlap, tak doufám, že to tak bude i u jeho vnuka…
Takže v tomto případě se z prostého nakrmení dítěte stává víceboj s disciplínami jako trefit cíl v pohybu, běh přes překážky, slalom, řeckořímský zápas, jódlování, žonglování a při tom neztratit nervy…protože všechny disciplíny startují najednou…nejednou jsem si posteskla, že mít víc rukou (tak osm by mohlo stačit) bylo by to jednodušší…trefit dítě do pusy je mnohem těžší než trefit psa, jelikož pes chce, abyste se do něj trefili, a aktivně v tomto směru spolupracují oba…
Naše běžné krmení tedy vypadá asi následovně…vezmu skleničku příkrmu, dám do misky, ohřeju v mikrovlnce (potud je vše normální)…celý plán se začne hroutit už v momentě zapípání mikrovlnky, jež je signálem k horečné aktivitě…něco jako když Pavlov mával zvonečkem…projít tři metry od linky k posteli znamená sebrat cestou dítě a vyhnout se dvěma 60cm masivním překážkám bez toho, abych se vymázla rovnou mezi dveřmi…první čtyři lžičky většinou sní bez problémů, no pak začíná první stávka…dítě se směje a vrtí hlavou "nene" a pokouší se prchnout…pokus o zadržení vyvolá jen vzteklinu a plně odstaví chuť k jídlu…a zde nastupuje hlavní nápor…ve chvíli, kdy dítě začne pobíhat kolem postele, byť si při každém průletu nechá vložit sousto do úst, se do toho vloží úklidová četa v podobě dvou nenažraných hovad, co ten rypák musí narvat všude…černá zmije se nerozpakuje ani strčit čumák do misky, když si nedám pozor…takže jedním okem kontroluju misku, druhým sleduju dítě a lžičkou provádím složitou akrobacii, za kterou by se nemuseli stydět ani Modří andělé, ve snaze vyhnout se všem psím částem a trefit dítě pokud možno aspoň z poloviny do pusy…do toho nesmím zapomínat, že nelze použít slovo "ne", neboť dítě nechápe, že to nebylo mířeno na něj a psům je tento povel zcela u ocasu, čiliže je vždy kontraproduktivní…v období vzdoru je to navíc rozbuška k hysterickému záchvatu, že jste se tomu vašemu andílkovi pokusili v něčem bránit…
Pokud dostanete jídlo až do úst vaší ratolesti, ještě není vyhráno…nedávno se junior učil žvýkat se zavřenou pusou, neb mu byl karbanátek zkonfiskován přímo z dutiny ústní multifunkčním zařízením zvaným jazyk…komu jinému by patřilo než černé zmiji…

O dobrovolném i nedobrovolném krmení z ruky příště…

Kam dál